Když si Michal všiml, že květiny z hrobu jeho zesnulé manželky mizí, nedokázal pochopit proč. Několik týdnů po sobě přicházel na hřbitov s čerstvou kyticí chryzantém – jejími oblíbenými – a pokaždé našel jen holou, vlhkou zem pokrytou uvadlými listy. Nevypadalo to jako dílo větru nebo deště. Někdo je odnášel.

Michal byl pečlivý a organizovaný člověk. Rozhodl se nainstalovat kameru. Pečlivě ji ukryl do starého věnce přivázaného ke kovovému plotu u pomníku. Té noci neusnul. Ne ze strachu, ale kvůli nepříjemnému pocitu, který nedokázal vysvětlit. Nebyl pověrčivý, ale něco mu nedalo klid.

Po třech dnech byla paměťová karta z kamery plná. Vrátil se domů, vložil ji do notebooku a pustil záznam.

To, co uviděl, ho zanechalo beze slov.

Na obrazovce se objevila stará žena. Shrbená, v obnošeném kabátě a s vlněným šátkem přes ramena. Pomalu se přibližovala k hrobu, opatrně vzala čerstvé květiny, přitiskla je k sobě… a odešla. V druhé ruce držela malý, ručně vyrobený věnec – z polních uvadlých květin a vybledlých stuh. Položila ho na pomník, tiše se poklonila a odešla.

Michal si záznam přehrál několikrát. Nebylo tam žádné ničení, žádný vandalismus. Žena nekradla – vykonávala svůj tichý rituál. Nejprve přemýšlel, že to nahlásí správě hřbitova. Ale rozhodl se jít sám. Chtěl ji vidět.

Čekal v autě. Hustý déšť tiše bubnoval na sklo. Bylo za pět osm, když zahlédl siluetu, jak se vynořuje z mlhy. Vystoupil a přiblížil se k ní. Zastavila se, když ho spatřila, ale nebála se.

„Proč to děláte?“ zeptal se klidně, ale pevně.

„Odpusť mi, dítě,“ řekla tiše. „Už nikoho nemám. Nezlodějím… vaše květiny vypadají, jako by byly právě koupené. A u mého Ljoši není nic. Nechávám vám věnec, který sama pletu. S úctou, opravdu.“

Michal ucítil, jak se mu svírá hrdlo. Ljoša… tak se jmenoval jeho kamarád z dětství, který zahynul při dopravní nehodě před mnoha lety. Nikdy nezjistil, kde je pohřben. Teď pochopil – na hrobě hned vedle toho, kde spočívala jeho žena.

Pohlédl na věnec. Byl jednoduchý, skromný, ale udělaný s láskou.

Tehdy pochopil: lásku nelze zakázat. I když se vyjadřuje něčím tak skromným – přesunem květin z jednoho hrobu na druhý.

Od toho dne nosil Michal dvě kytice. Jednu pro svou ženu. A jednu pro Ljošu. Tu ženu už nikdy neviděl, ale věděl, že stále chodí. A už se nebál, že květiny zmizí.

Vzpomínka není kámen. Je to to, co děláme.

Michalův příběh je hluboce dojemný. Připomíná nám, že i ve světě plném ztrát, ticha a chladu lidské city nezmizí. Láska, úcta, péče – nemají datum spotřeby. Někdy je najdeme na těch nejneočekávanějších místech: mezi dvěma hroby, v ručně pleteném věnci, ve slze cizího člověka.

A možná, jednoho dne, někdo položí květ i na náš hrob. Ne z povinnosti. Ale proto, že vzpomíná.