Srdce mu bušilo, hrdlo měl sevřené a v hlavě se mísila hrůza s nečekanou nadějí. Dívka, která se mu představila jako Lily, kráčela rychle, ale téměř beze slova — jako by každá věta mohla přivolat něco nebezpečného.

„Ten modrý dům… na konci ulice,” zašeptala, když opustili hřbitovní bránu. „Nikdo s nimi nemluví. Prý je lepší se do toho neplést.”

Mason byl připraven říct, že je to nemožné — jeho dcery přece zemřely, on viděl jejich rakve, stál u jejich hrobů, přijímal soustrastné pohledy a slova. Ale uvnitř něj se probudila část, která nikdy úplně nezahynula — ta část, která odmítala vzdát se.

Šli skoro dvacet minut. Upravené zahrady a čisté chodníky zmizely a vystřídaly je popraskané dlažby, zápach vlhkosti a benzinu, převrácená dětská kola a odložené hračky.

„Bydlí tam,“ řekla Lily a ukázala na úzkou ulici s rezavými schránkami. „Nechodí do školy. Jsou pořád doma. Moje máma říká, že se máme dívat jinam.“

Na konci ulice stál vybledle modrý dům s odlupující se fasádou, shnilou verandou a schránkou, která visela na jednom šroubu. Mason cítil, jak se mu stahuje žaludek. Nikdy by nedovolil, aby jeho dcery žily v takovém prostředí — a právě proto to působilo tak děsivě.

„Schovej se,” sykla Lily a stáhla ho za keř.

Mason se nadechl k otázce, ale okamžitě ztuhl.

Vchodové dveře se pootevřely. Na verandu vyšla žena, zapálila si cigaretu roztřesenými prsty a nervózně se rozhlížela. Vlasy měla mastné, tvář pobledlou, oči unavené a podezíravé.

Byla to Hannah.

Ne vzpomínka. Ne přelud. Skutečná Hannah — pohublá, vyčerpaná, ale živá.

Masonovi vyrazilo dech. Náhle mu připadalo, že všechny ty květiny, modlitby a pohřební projevy byly jen velkolepá iluze.

A pak přišel druhý šok.

Za Hannahinymi zády se objevily dvě malé postavy.

Dvě holčičky s identickými vlnitými vlasy a stejnýma oříškovýma očima — očima, které Mason kdysi políbil na dobrou noc.

Olivia.

Claire.

Svět se smrskl do úzkého tunelu. Nevěděl, jak se to stalo, ale najednou stál u schodů verandy, tváří v tvář dcerám, o nichž byl přesvědčen, že jsou dva roky mrtvé.

Hannah pustila cigaretu. Skutálela se po dřevěných prknech a nechala za sebou černou šmouhu.

„Masone…” vydechla, hlas roztřesený a tichý. „Neměl jsi se to dozvědět.“

Dívky na něj hleděly jako na někoho, koho znají ze snu — známá silueta, kterou nesmějí oslovit.

Vtom se zevnitř domu ozval mužský výkřik:

„Zavři ty dveře!“

Někdo popadl obě dívky a strhl je dovnitř. Hannah prudce zabouchla dveře a zamkla. Mason udeřil do dřeva, křičel, prosil, vyhrožoval, a hlas se mu lámal bolestí.

„Já je pohřbil!“ zařval. „Pohřbil jsem prázdné rakve! Prázdné…!“

Z boku vyrazil černý pick-up. Pneumatiky zaskřípaly, motor zařval. Mason se rozběhl, ale auto bylo pryč, než stačil doběhnout na konec ulice. Zůstala po něm jen vůně spálené gumy a tíživé ticho.

Modrý dům znovu vypadal jako obyčejná kulisa.

Lily se k němu přiblížila, ruce se jí třásly.

„Oni často odjíždějí,“ zašeptala. „Hlavně v noci. Vždycky rychle.“

Mason stál uprostřed dvora, lapal po dechu a cítil, jak se v jeho hlavě skládá hrůzný obraz:

Hannah děti neodvedla.

Ona jejich smrt naaranžovala.

Zaplatila za rakve.

Za pohřeb.

Za celou tu lež.

A pak zmizela.

Někdo jí pomohl.

Když přijela policie, vyšetřovatel Sorensen řídil zásah. Dům byl prohledán, našli dvě malé postele, levné hračky, konzervy a sešity plné kreseb muže s nápisem „Táta“.

Ale Olivia tam nebyla.

Claire tam nebyla.

Hannah tam nebyla.

A pick-up také ne.

Sorensen se obrátil k Masonovi.

„Chápete, co to znamená,“ řekl vážným tónem. „Někdo investoval čas, peníze i motiv, aby vás od dětí oddělil. Tohle nebyl impuls.“

Mason pomalu přikývl.

„Jsou živé,“ zašeptal. „A já je už nikdy nebudu pohřbívat.“

V ten den přestal existovat muž, který každou sobotu klečel u dvou malých náhrobků.

A zrodil se otec.

Otec, který už neměl co ztratit — kromě cíle.

A otcové, kteří nemají co ztratit, jsou nebezpeční.

Protože teď už nebyly žádné květiny.

Žádný mramor.

Žádné falešné loučení.

Jen jedna žhavá pravda:

Někdo mu ukradl dcery.

A on převrátí svět vzhůru nohama, aby je našel.