Během pouhých čtrnácti dnů z luxusní Whitakerovy rezidence v kopcích nad San Diegem uteklo sedmatřicet chův. Některé odcházely s očima plnými slz, jiné zuřivě křičely, že žádná částka nestojí za to, co se v tom domě děje.

Poslední chůva prošla bezpečnostní bránou s roztrhaným límečkem, zelenou barvou vpletenou do vlasů a pohledem, který připomínal útěk ze záhrobí.

— Tahle rodina je prokletá! — zakřičela na ochranku. — Řekněte panu Whitakerovi, že nepotřebuje chůvu, ale exorcistu!

O několik pater výš stál za oknem Jonathan Whitaker, šestatřicetiletý zakladatel úspěšné technologické firmy v hodnotě přes miliardu peso. Na titulních stranách časopisů působil jako sebevědomý génius, ale teď vypadal jen jako vyčerpaný muž bez řešení.

Dlouze se podíval na fotografii své zesnulé manželky Maribel, obklopené jejich šesti dcerami.

— Sedmatřicet za dva týdny… — zašeptal. — Co mám dělat, lásko? Já už se k nim nedostanu…

Telefon mu zavibroval. Zpráva od asistenta Stevena:

„Pane Whitakere, poslední agentura nás zařadila na černou listinu. Situace je prý neúnosná a potenciálně nebezpečná.“

Jonathan pevně zavřel oči.

— Takže… žádné další chůvy.

„Ne, pane. Ale můžeme najmout uklízečku. Aspoň, aby se dům úplně nezhroutil, než něco vymyslíme.“

Jonathan se znovu zadíval do zahrady. Na trávníku bylo rozházené oblečení, poloviny polámaných hraček, převržené květináče. Jako by tam žilo šest malých hurikánů.

— Udělejte to — řekl tiše. — Kdokoliv, kdo bude ochotný vstoupit.

Mezitím v malém bytě v National City si Nora Delgado, pětadvacetiletá dcera přistěhovalců, stáhla vlasy do rychlého drdolu. Přes den uklízela domy, v noci studovala dětskou psychologii.

V 17:30 jí zazvonil telefon.

— Noro, mimořádná zakázka. — oznámila manažerka agentury. — Velká vila v San Diegu. Plat dvojnásobný. Chtějí tě dnes.

Nora pohlédla na své ošoupané tenisky i výzvu k úhradě školného nalepenou na lednici.

— Pošlete adresu, — řekla. — Jsem tam do dvou hodin.

Netušila, že míří do domu, odkud žádný profesionál neodešel bez šoku.

Zvenčí vila vypadala jako sen — tři patra, skleněné stěny, fontána a výhled na město. U brány ji čekal strážný se zvláštním výrazem.

— Hodně štěstí, slečno. Budete ho potřebovat.

Uvnitř to vypadalo jinak: na stěnách dětské čmáranice, po zemi rozsypané cereálie, špinavé talíře na lince a stará barva zaschlá na podlaze. Nora měla pocit, že je spíš v opuštěné školce než v milionářském domě.

Jonathan ji přijal v pracovně.

— Dům potřebuje kompletní úklid. A… mé dcery jsou v obtížné situaci. Zaplatím trojnásobek, ale začněte dnes.

— Já uklízím, nehlídám děti — ujistila ho Nora.

— To není nutné. Jen úklid, — přikývl Jonathan, i když to rozhodně nebyla celá pravda.

V tu chvíli se z horního patra ozvala ohlušující rána, následovaná ostrým a hysterickým smíchem.

— Vaše dcery? — Nora zvedla obočí.

Jonathan přikývl bez slova.

Krátce nato se na schodišti seřadilo šest dívek jako malý výslechový výbor: